Jsou seriály, které vás pohltí dějem a jeho promyšlenými zvraty. Jsou seriály, které vás ohromí světem, efekty a velkolepou výpravou. Pak je tu Vetřelec: Země, který vás donutí diskutovat, smát se, kroutit hlavou a přemýšlet, jestli sledujete geniální dílo, nebo úplnou pitomost. A právě v tom je jeho síla.

Není mnoho seriálů ani filmů, které by dokázaly to, co kdysi Hra o trůny –  stát se fenoménem, o kterém všichni mluví. Srovnávat tyhle dva seriály je samozřejmě absolutní rouhačství, ale faktem je, že o žádný jiný seriál od té doby nedokázal v mé sociálně bublině vyvolat takový zájem a získat takový prostor v diskusi. Vetřelec: Země dokonale zafungoval jako kolektivní zážitek. Každý týden přinesl novou „potravu“, která vyvolala emoce – často negativní, ale hlavně takové, které bylo nutné sdílet. To, že jsem se na nové epizody těšil proto, abych zjistil, jaký další bizár nám tvůrci naservírují příště, je paradoxně největší důkaz jeho úspěchu.

Vetřelec bez vetřelce

Nejnovější přírustek do světa Vetřelce sliboval návrat k tradici Ridleyho Scotta, ale nakonec je něčím úplně jiným. Nikdo ale přece nemohl čekat, že by televizní Vetřelec byl čistokrevný horor – to by v seriálovém formátu z principu nefungovalo. Tvůrci, v čele s Noahem Hawleym (Fargo a Legion), to pochopili a rozhodli se jít vlastní cestou. rozhodli se vytvořit Vetřelce, který není o xenomorfovi v názvu a posunout ságu trochu jiným směrem – k filozofické sci-fi o identitě, technologiích a moci.

“Kdy už stroj přestává být strojem?”

Otázka, která v seriálu nejen zazní, ale zároveň dokonale vystihuje jeho ústřední téma. Zní to skvěle, má to hloubku a je to nadčasové i aktuální zároveň. Zamýšlená „reflexe lidství“ se však rychle mění v kaleidoskop nelogičností, kdy pomalu žádný moment nenavazuje na ten předchozí nebo jej dokonce popírá. Celé to drží pohromadě ne díky vyprávění, ale díky podivné sociální gravitaci, kterou kolem sebe vytváří.

Vetřelec: Země se nebere vážně, byť se místy snaží klamat tělem. Tam, kde by měl být horor, je groteska. Tam, kde by měla být postupně gradujíc akce, jsou nasekány sekundové prostřihy s několika cákanci krve. A přesto to funguje, protože tahle zkratkovitá absurdní podívaná je součástí kouzla.

Když logika selže, zůstanou emoce

Sledovat Vetřelec: Země znamená smířit se s tím, že logika je tu volitelná disciplína. Občas zahlédnete nápad, který by mohl být brilantní — než ho pohřbí scéna tak absurdní, že popírá i vlastní pravidla. Nechci vás okrást o vaše filmové zážitky a uvedu jen jeden esenciální příklad. Hned v úvodu se dozvíme, že noví syntetici jsou lepší než lidé i proto, že jejich umělá těla neprodukují hormony, takže nejsou ovlivňováni emocemi a chovají se racionálně. Prakticky veškerý děj ale stojí na zcela emociálně vypjatém a jakkoliv jinak nevysvětlitelném chování těchto nových syntetiků. S tím, jak se tento rozpor stále více projevuje se z Vetřelec: Země nakonec stává spíše sci-fi telenovela o emancipaci umělé inteligence.

A to je možná záměr. Možná tvůrci pochopili, že v době fragmentované pozornosti se o seriálu nemluví proto, že je skvělý — ale proto, že je nepochopitelný a každý díl je dokonale načasovanou rozbuškou pro sociální sítě a hospodské diskuze. A to je v dnešní době možná největší marketingový triumf.

Vetřelec jako sociální událost

Bude fér. Vetřelec: Země rozhodně nevypadá levně. Produkčně je to na seriálové poměry první liga a retro-futuristická stylizace mu sluší a má ten správný nádech. Postavy Wendy, Morrow či Kirsh mají charisma i potenciál stát se tahouny další série (u Hermita platí pravý opak).

Po titulkách zůstává rozporuplný pocit: totální zklamání a zároveň zvláštní prázdno po něčem, co bylo výjimečné. Nejspíš to není ten Vetřelec, kterého jste chtěli. Ale možná je to přesně ten, kterého si dnešní televize zaslouží. Pokud jste fanoušek sci-fi, může vás Vetřelec: Země štvát, může vás fascinovat, ale jen stěží jej budete moci ignorovat. Seriál má našlápnuto stát se kulturním fenoménem – ne kvůli kvalitě, ale díky své schopnosti vyvolat reakci.