Humanoidní roboti se v posledních dvou letech změnily z laboratorních experimentů na skutečný technologický závod. Do hry vstupují automobilky, startupy i zavedení výrobci robotiky – každý s odlišnou strategií, ale se stejným cílem: spustit masovou výrobu robotů, kteří se stanou standardní součástí našeho života, a to jak v průmyslu tak v našich domácnostech. Je to realita nebo jen past na retailové investory a zákazníky, kteří se nechají svádět mediálním hype a sliby?

Kdo je leadrem na trhu?

Nejambiciózněji působí Tesla a její Optimus. Podle Muska budou humanoidní roboti brzy představovat o řád větší trh než výroba aut. Humanoidní roboti nejsou pro Teslu jen vedlejší projekt, ale klíčový pilíř, na němž Tesla staví svou dlouhodobou růstovou ambici. Je to růstový motor, který má u akcionářů ospravedlnit dlouhodobě prémiové ocenění firmy a bilionové odměny pro Muska.

Do konce roku 2025  má Tesla vyrobit kolem 5 000 robotů Optimus pro vlastní továrny. Od roku 2026 Musk slibuje start sériová výroby s cílem 1 milion kusů ročně za cenu 20–30 tisíc USD za robota.

Mezi výrazné hráče na tomto poli patří i čínská společnost Unitree Robotics, americký Boston Dynamics a Figure AI. Velký mediální prostor aktuálně získal i robot IRON od čínské společnosti X-Peng, který se pohybuje tak plynule a přirozeně, že jej museli rozřezat na přímo podiu, aby dokázali, že nejde o podvod. Velkou pozornost získal i americký startup 1X Technologies se svým robotem NEO, který cílí na domácnosti a již spustil předobjednávky – 20 000 (v USA) pro první odběratele, nebo pronájem za ~$499/měsíc. Že toho NEO zatím moc neumí, by měla řešit možnost vzdálené kontroly – pokud si s něčím neporadí, operátor převezme plnou kontrolu nad robotem a danou situaci (špinavé prádlo, plný dřez) vyřeší. 

Humanoidní roboti v průmyslu

Humanoidní roboti již standardně (čest ruským výjimkám typu Aidol) již zvládají nejen základní pohybové úkony, jako je chůze běh nebo skákání, ale běžně předvádí i (předpřipravené) taneční a akrobatické prvky. 

Přesto jsou humanoidní roboti v průmyslu stále jen na úrovni několika experimentů. Jejich reálné nasazení zahrnuje pouze několik desítek pilotních projektů u velkých hráčů, a to vždy s úzce vymezenými úkoly a v silně řízeném prostředí, ne jako univerzální náhrada dělníků na lince. Testují se především tam, kde má smysl lidský „formfaktor“ – dosah rukou, rozměry těla a schopnost pohybovat se v prostředí navrženém pro člověka, aniž by se musela předělávat celá linka. Typickým scénářem je jejich nasazení pro manipulaci s díly na ergonomicky stejném pracovišti, kde dřív stál člověk, jednoduché obslužné práce (přenášení boxů, otevírání dveří, přestavování přípravků) nebo monotónní, fyzicky náročné činnosti v logistice. Většina těchto robotů ale zatím funguje v režimu „poloviční autonomie“ – část úkolu je naskriptovaná, část je řízená nadřazeným systémem nebo spoléhá na dálkové řízení operátorem (teleoperaci), kdy se robot učí z lidské demonstrace.

Skutečnou práci v průmyslu dál odvádějí specializovaní (nehumanoidní) roboti – klasická průmyslová ramena, coboty a logistické stroje. Důvod, proč je čistě technicko‑ekonomický: klasické průmyslové manipulátory jsou spolehlivější, levnější na údržbu a energeticky nesrovnatelně efektivnější. Velká průmyslová ramena nebo SCARA roboty od ABB, KUKA, FANUC či Yaskawy běží ve třísměnném provozu desítky let, mají certifikovanou bezpečnost, robustní servisní síť a přesnost v řádu desetin milimetru – to vše při mnohem menší mechanické komplexitě než dvounohý humanoid plný desítek servopohonů. Rozšíření kolaborativní robotiky (cobotů), která umožňuje přímou spolupráci člověka a robota navíc posunulo hranici „robot vedle člověka“ bez potřeby humanoidním tvaru.

Význam specializovaných robotů dokazuje i Čína, která v posledních letech robotiku „přepnula“ do úplně jiného módu. Podle aktuálních informací  pracuje v čínských továrnách přes 2 miliony průmyslových robotů, což je světový rekord a zhruba dvojnásobek stavu z roku 2021. V roce 2025 bylo v Číně nově instalováno kolem 280 tisíc průmyslových robotů, tedy asi polovina všech nových instalací na světě. Čína tím drží asi 54% globálního trhu nově nasazovaných průmyslových robotů.

Informace o tom, že čínska spoločnosť UBTech Robotics ohlásila historický mílník – nasazení stovek humanoidních robotů do průmyslových podniků sice může být mediální senzaci, ale z pohledu čísel se jedná o zcela neviditelný počin.

Důvodem pomalého nástupu humanoidních robotů v průmyslu  je jejich složitý servis. Důvod je prostý: humanoid není „jen další průmyslový robot“, ale extrémně složitý mobilní stroj s desítkami kloubů, servopohonů, senzorů a baterií, který se pohybuje v nestrukturovaném prostředí – jen samotná ruka robota je extrémně složité zařízení. Každý jeden z těchto prvků zvyšuje riziko poruchy, nároky na prediktivní údržbu i na bezpečnost, a tím pádem i celkové náklady na provoz. 

U klasických průmyslových robotů je servis relativně „nudná“ disciplína: rameno je přišroubované k podlaze, má omezený počet os, předvídatelné zatížení a běží v přesně definovaném pracovním prostoru. Jejich servis probíhá zcela standardizovaně, s ohledem na rovnoměrné zatížení lze přesně stanovit potřebné servisní intervaly. I jejich konstrukce je volena tak, aby umožňovala jednoduchou diagnostiku a výměnu nejvíce zatížených částí.

Z dnešního pohledu tak humanoid v průmyslu není logickým náhradníkem těchto zavedených technologií, ale spíš potenciálním doplňkem pro velmi specifické a omezené situace.

To dokazují i tradiční výrobci průmyslových robotů jako ABB, KUKA, FANUC nebo Yaskawa. Ani jeden z nich zatím nepředstavil jakýkoliv plnohodnotný humanoidní produkt mířící do sériového nasazení v továrnách. Jejich strategie dává odráží chybějící poptávku po takových produktech. jejich průmysloví roboti mají stabilní, dobře definovaný trh a postavený servisní ekosystém. Humanoidní roboti jsou v tuto chvíli spíš „moonshot“ s vysokým technickým rizikem a nejistým byznysem. Velcí hráči se proto soustředí na inovace toho, co vydělává: zvyšování přesnosti, integraci strojového vidění, bezpečnost a software pro jednodušší programování linek. Humanoidy nechávají na startupech a Tesle.

Humanoidní roboti v domácnosti

Myšlenka, že si obyčejní uživatelé pořídí robota, který jim pomůže s úklidem, vařením nebo třeba organizací domácnosti, je lákavá a často prezentovaná v marketingových materiálech řady dříve zmíněných společností. Realita je ale ještě komplikovanější, než je tomu v oblasti průmyslu.

Tovární prostředí je systemizované a značně stabilní. Domácí prostředí je naopak extrémně variabilní a komplexní, s nepředvídatelnými situacemi, rozdílným uspořádáním nábytku, různými druhy a umístěním předmětů a s potřebou jemné manipulace. Robot musí rozpoznat a vyhodnotit desítky různých situací, umět přizpůsobit své chování, a navíc bezpečně operovat v prostředí, kde žijí lidé včetně dětí. Současné modely humanoidních robotů jsou v základním softwaru schopné bez větších problémů otevřít dveře, ale stačí vidět pár videí, jak se snaží naplnit myčku a máte jasno, Autonomie, kterou by si uživatel přál, je jen nenaplněným slibem.​

Dalším závažným problémem je cena těchto zařízení. Roboti, kteří by mohli plnit roli domácího pomocníka, se pohybují v cenových hladinách statisíců dolarů, tedy mnohonásobně více než například pravidelná úklidová služba, která je cenově dostupnější a zároveň spolehlivější.

Kromě technických a ekonomických výzev je třeba také zmínit sociální a psychologický rozměr. Mít doma neživý stroj, který připomíná člověka je přinejmenším zvláštní. To platí dvojnásob, pokud jako v případě robota NEO, u kterého se předpokládá vzdálené řízení operátorem. Jen si to představte, že by vám po domě chodil robot, zamykali byste jej na noc do skříně, nebo byste jen nechali jen tak…?  Bezpečnost je rovněž zásadní, jelikož chyby softwaru, případné hackerské útoky či fyzické selhání robota mohou představovat riziko pro obyvatele domácnosti, zvlášť děti.​

To přímo souvisí s otázkou, kterou se za několik let nepodařilo vyřešit u autonomních (FSD) vozů: Kdo ponese odpovědnost za škodu způsobenou chybou robota? Kdo to zaplatí, až robot zapálí sousedův dům? Bude se možné pojistit?

Jazykové modely jako řešení autonomie?

Další zásadní problém spočívá v softwarové inteligenci a schopnosti skutečné autonomie. Mnoho předváděcích videí ukazuje robota vykonávající předprogramované pohyby a úkony, ale bez skutečného pochopení kontextu a samostatného rozhodování. 

Velké jazykové modely se dnes často prodávají jako „mozek“ budoucích humanoidních robotů, ale řada odborníků je v tomhle mnohem střízlivější. Jazykové modela sice umí výborně generovat a chápat text, ale chybí jim hluboké propojení se světem fyziky – nerozumí skutečné dynamice těla, tření, setrvačnosti ani jemné motorice, kterou robot potřebuje k bezpečnému pohybu v reálném prostoru. Jazykové modely mohou sloužit jako rozhraní mezi člověkem a robotem (pro zadávání úkolů v přirozené řeči), případně jako pomocná vrstva pro plánování kroků, ale jádro problému – manipulace předmětů v proměnlivém prostředí, okamžité reakce na smyslové vstupy stojí na úplně jiných typech algoritmů, které s jazykovými modelu souvisí jen omezeně. Kombinace jazykového „agenta“ s robustní nízkoúrovňovou řídicí a senzorickou vrstvou je tedy slibná, ale sama o sobě humanoidní revoluci neotvírá.

Nejspíš to konec konc už znáte sami. Jazykové modely velmi často ve skutečnosti nechápou význam toho, co napsaly, běžně se mýlí nebo halucinují.

Stávající jazykové a kognitivní modely (např. GPT, Gemini) zatím nejsou schopné plně zvládnout komplexitu pohybově a smyslově náročných domácích či průmyslových úkolů.​ Spolehlivost je přitom klíčová, jelikož každá chyba ohrožuje nejen robota, ale je rizikem pro všechny a všechny v jeho okolí. 

Jsme na počátku

Celkově lze říci, že domácí humanoidní roboti jsou zatím spíše konceptem než běžným produktem. Zatímco technologický vývoj směřuje k větší autonomii a uživatelské přívětivosti, praktická implementace těchto strojů do továzen a domácností vyžaduje vyřešení řady zásadních problémů: od pokročilé robotické inteligence a spolehlivosti, přes bezpečnost a servis až po sociální přijetí a dostupnost.

Humanoidní roboti mohou být naší budoucností, ale dnes jsou stále na počátku svého vývoje. I přesto, že na poli robotiky skutečně dochází k technologickému pokroku, stále existují významné výzvy a omezení, díky nimž je současné možnosti na míle vzdálené ideálu autonomních humanoidních pomocníků.

Investice do humanoidních robotů a s nimi spojených akcií výrobců může být pro retailové investory nebezpečnou pastí. Trh s humanoidními roboty je zatím ve fázi experimentů a sliby o rychlém a masovém přechodu na používání těchto zařízení jsou často postavené spíše na hype než na skutečné reálné úrovni technologie a její připravenosti.

Technologický svět si už podobné nadšení prožil s 3D televizory, 3D brýlemi, brýlemi pro rozšířenou realitu (AR) či metaverzem. Pokaždé to měla být technologická revoluce, ale realita ukázala, že od velkých vizí k masovému přijetí vede mnohem delší a složitější cesta, než slibovali nadšení tvůrci a marketingové prezentace.